Rodina našich předků

Ve "starém" demografickém režimu byla znakem vitality silná manželská plodnost (nemanželské porody měly velmi malý význam), znakem křehkosti tohoto režimu však byla značná úmrtnost. Plodnost byla určována podmínkami sňatečnosti (nuptiality) a počtem porodů, připadajících na jedno manželství.

Míra sňatečnosti byla vysoká - pohybovala se okolo 8 až 9 sňatků na 1000 obyvatel za rok, na druhé straně však do manželství během svého života nevstoupilo okolo 10% lidí, kteří se dožili reprodukčního věku (tzv. definitivní celibát). Velká část vdovců a snad i vdov uzavírala nový sňatek záhy po ztrátě partnera z předchozího manželství.

Věk při sňatku byl obecně pozdní - okolo 25 let u žen a 27 let u mužů, což redukovalo období manželské plodnosti zhruba na období 15 let. Dítě se v rodině rodilo přibližně jednou za dva roky. Zajímavá je i sezónnost jak sňatků, tak početí. Průměrný věk při posledním mateřství (v 17. až 19. století) byl 40-42 let. Žena měla tedy v průměru 8 porodů za život. Vezmeme-li v úvahu velkou úmrtnost, sňatku se dožilo 5-6 potomků. Míra natality se pohybovala zhruba okolo 40 narozených na 1000 osob středního stavu za rok.

Starý systém byl "křehký" - citlivý vůči výkyvům ekonomického vývoje, např. při neúrodách nebo prudkých růstech cen potravin stoupala úmrtnost a počet odložených dětí.

Určité problémy nastávaly i s tím, koho do rodiny, jako takové, počítat. Rodina v dnešním slova smyslu (rodiče a jejich potomci, každopádně však osoby příbuzné), se v 16. - 18. století neužívalo. Tehdy se používalo latinského pojmu "familia", avšak z kontextu je jasné, že měl význam dnešní "rodiny". Ve středověkých listinách označuje "familia" někdy jen služebnictvo, jindy však již okruh lidí, bližší dnešnímu chápání "rodiny". Na územích s německým obyvatelstvem se k "hlavě rodiny" (pater familias, resp. mater familias) vztahují jak osoby příbuzné, tak i osoby nepříbuzné (pacholci, děvečky a podruzi). Slovo "familia" zde tedy znamená spíše hospodářství. Tereziánská instrukce k soupisu obyvatel z roku 1777 říká, že "do jedné rodiny" (zur einer Familie) mají být zapsány ty osoby, které "samy pro sebe nevaří", nýbrž žijí pod jednou hlavou domácnosti a společně se stravují (starší česká terminologie používá označení "chlebit se").

Historická literatura nabízí pro 17. století rozporuplné demografické údaje a velmi hrubé odhady počtu obyvatel, což je pro tehdejší „předstatistickou“ éru logické. V něčem se však autoři shodují - toto století patřilo v našich zemích k obdobím naprosté populační stagnace. Na takto neutěšený vývoj měly rozhodující vliv lidské ztráty, způsobené třicetiletou válkou, také však velké výkyvy úmrtnosti po neúrodách a následujících skocích cen potravin, zejména obilí (například v letech 1677, 1684, 1692 - 96). Křivku úmrtnosti razantně zvedly i poslední dvě epidemie pravého moru (1679 - 80, 1713 - 1715). Aniž víme proč, po těchto létech černá smrt definitivně zmizela. Tvrdí se, že právě při poslední morové ráně (1713-15) zažehnala hrozící hladomor tehdy v Čechách nová plodina - brambory.


Na úvod je třeba říci, že postavení žen - matek bylo v tehdejší společnosti do jisté míry jednoznačné - z rozhodování byly téměř zcela vyloučeny. Musely se plně podřídit patriarchální moci svého muže - živitele. Žena nebyla z rovnoprávné účasti na rozhodování ve veřejných věcech vyřazena jen tradičním nazíráním okolí, posilované navíc i křesťanskou věroukou, ani pouhou hospodářskou závislostí na muži - hospodáři, ale v plnoprávné účasti jí bránil i její těžký fyzický úděl. Vždyť vedle vyčerpávající práce v domácnosti a hospodářství musela také v pravidelných intervalech přivádět na svět děti. A to od sňatku až do konce svého plodivého období, pokud je nepřerušilo její ovdovění nebo předčasná smrt, nejčastěji opět při porodu. Ženy v tomto věku neregulované plodnosti rodily ve 2 až 3-letých intervalech, přičemž jejich klimaktérium se dostavovalo o několik let dříve, než dnes. Vdaná žena byla vlastně trvale buď těhotná nebo kojila. Tento princip platil nejen pro vesnické obyvatelstvo, nicméně ve středních vrstvách (ať již zámožnějších sedláků, anebo, a to obzvláště, ve vrstvách měšťanských), bylo postavení žen, tedy zvláště bohatých vdov či dědiček, daleko rovnoprávnější než by si dnes mnozí mohli myslet.

Pokud ovdověl muž, znovu se oženil. A ačkoli v nižších sociálních skupinách čekal vdovu trpký osud podruhyně nebo výměnkářky (tehdejší společnost musela být společností vdov a sirotků), v měšťanském i selském prostředí (tedy i v rodě Němejců) je známo hodně případů, kdy se vdovy opět úspěšně provdávaly a to dokonce i za mnohem mladší muže! dobře zajištěná nepomucká měšťanka a 37-letá vdova Magdaléna Fráterová (1717-1759) si v roce 1754 vzala tehdy 24-letého Františka Němejce (1730-1811). A takových příkladů bychom našli více…

Děti do 15 let tvořili tenkrát 35 % obyvatelstva (dnes jen 15 %), osoby starší 50 let pouhých 11,7 % (dnes okolo 35 %). Každé třetí dítě té doby umíralo do 1. roku života, každé desáté do 4 let. Úmrtnost dětí byla proti té dnešní asi desateronásobná.

Z tohoto schématu se nevymykal ani náš rod.